|
| |
|
|
Po dlouhém těšení,
které u některých postupně přešlo i v obavy, jsme se sešli v pátek
22.3. v půl páté na parkovišti u Integrované střední školy
informatiky a spojů v Táboře. O hodinu později přijel přesně podle
časového harmonogramu bílý autobus značky BOVA. Brněnská automobilní
škola už byla po čtyřhodinové cestě, ale všichni dohromady jsme to
hlavní měli před sebou. Paní profesorka z Brna vyběhla za námi:
„Můžu se zeptat, kdo jste? Já jen, aby nám sem nenastoupil někdo
cizí.“ (Možná by bylo dobré si někdy na nějaký zájezd do Anglie
počíhat, kdyby někde někdo ….)
Velká zavazadla jsme
si uložili dolů do sektoru vlevo vzadu (vyhrazeno pouze pro nás) a
pak už jsme zaujali místa v autobuse. Řidiči Kamil a Marcel mě
poznali, že už jsem s nimi na zájezdu byla. Dali jsme hlavy
dohromady a vzpomínali, kde a kdy to bylo. Pan průvodce Petr
Čechovský nás uvítal za cestovní kancelář i za sebe a poprosil,
abychom ho oslovovali „Petře“. Od řidičů jsme se dověděli, jak se
sklápí sedačky, co s odpadky a jak bude probíhat cesta. Na Rozvadově
jsme byli kolem desáté. Ještě napsat poslední sms z Česka a koupit
něco za koruny….a hurá do Německa. Cesta přes Německo byla dlouhá.
Řidiči nám pustili večerníček – film Spláchnutej a po něm už jsme se
ukládali k spánku. Komu se podařilo usnout, měl vyhráno. Poloha
vsedě je ale ke spaní prostě nevhodná, a tak jsme spíš pospávali a
bojovali s únavou. |
 |
| |
|
|
 |
Brusel
Ráno už jsme se
postupně budili na osvětlené dálnici v Belgii (V Belgii i Francii
jsou dálnice osvětlené nejen ve městech). Do hlavního města jsme
dorazili asi okolo sedmé hodiny. Autobus nás dovezl hodně do centra
a vystupovali jsme rychle na místě, kde se nesmí dlouho stát. Počasí
bylo nevlídné. Silný ledový vítr, zamračeno a teplota lehce nad
nulou. Jen pár kroků jsme ušli ke katedrále sv. Michala a Guduly.
Dovnitř jsme se zatím nedostali, ale průvodce Petr nám o této
nádherné stavbě řekl pár slov. Nikdo z nás nevěděl, jaký je rozdíl
mezi kostelem a katedrálou, tak jsme se to dověděli (v katedrále
sídlí arcibiskup). Pro některé z nás bylo také novinkou, že
Belgičané nemají vlastní jazyk. Mluví se zde stejně dobře anglicky
jako francouzsky i německy. Naše kroky směřovaly k hlavnímu náměstí
– GRAND PLACE. Pod katedrálou byl park s opalovacími lavičkami (v
poloze opalovacích lehátek), jen to sluníčko bylo schované. Šli jsme
nejdříve krásnou pasáží, kde jsme za výlohami viděli velikonoční
výzdobu a pak klikatými úzkými uličkami k náměstí. Cestou jsme byli
svědky agresivního chování zřejmě nespokojeného občana Belgie, který
házel plechovky s limonádou po uklízeči silnic a křičel: „Welcome in
future!“ Když začal plechovkami mířit i po nás, raději jsme
zrychlili a až pak jsme z postranní uličky sledovali konflikt. Ten
uklízeč ho trochu pokropil vodou z hadice, kterou kropil silnici,
ale on se na něj rozběhl a uklízeč pustil hadici, která začala
nekontrolovaně stříkat, a ti dva se mezitím honili na malém
náměstíčku, kde se vše odehrávalo. Jak to bylo dál, nevíme, protože
jsme raději pokračovali v prohlídce města. Zanedlouho jsme došli na
náměstí, které je krásné hlavně jednotnou architekturou. Všemu
vévodí radnice s velmi vysokou věží (103 m). Odsud nás průvodce vzal
podívat se na čůrajícího chlapečka, který má prý připomínat válečné
zajatce, kteří byli přepravováni v bednách a mohli se pomstít pouze
tím, že čůrali na nepřítele z bedny. Pak jsme našli i čůrající
holčičku, která je schovaná v malé slepé uličce u známého baru
Delirium tremens. Všude byl po páteční noci velký nepořádek. Před
kavárnami byly ve velkých papírových pytlích opřené o zeď dlouhé
čerstvé bagety, které čekaly na majitele, až otevřou a začnou
podávat snídani. Průvodce nám dal na tři hodiny rozchod, a tak někdo
šel nakupovat, někdo se ohříval v kavárně (všude uprostřed kaváren
byly takové zvláštní krby, spíše to připomínalo zasklené ohniště)
nebo v pivnici (světlé pivo je blond a tmavé brunet) a obdivovatelé
památek nepromeškali prohlídku katedrály, která byla možná od 10
hodin. On celý Brusel se probouzí až okolo desáté hodiny a všude
voní vafle a horká čokoláda a obchodníci vás lákají do svých malých
krámků s oblečením, brýlemi, suvenýry a pralinkami.
V 11 jsme se sešli na
náměstí, došli jsme se podívat znovu na chlapečka, který byl teď
oblečený do tureckého kroje (konečně někdo pochopil, že je velká
zima) a pak už jsme mířili do pralinkárny. Jmenuje se Planeta
čokolády a je na rušné široké ulici. Dovnitř jsme se moc těšili – na
teplo a na ukázku výroby pralinek s ochutnávkou. Když Petr vyřídil
vstupné, posadili jsme se v návštěvní místnosti, kde byly měkké
lavice, nádobí i suroviny k výrobě čokolády a vitríny s porcelánem.
Za chvilku přišel pan pralinkář. Byl to na první pohled Francouz,
mluvil krásně a srozumitelně anglicky a hlavně byl velmi zábavný.
Bravurně nám popsal i předvedl výrobu tří druhů čokolády. Je
zajímavé, že nejen suroviny, ale i teplota tavení zde hraje roli.
Tmavá čokoláda má nejvyšší teplotu, 46 °C a bílé stačí jen 26 °C.
Nakonec se pan pralinkář rozhodl, že potřebuje asistentku. Vybral si
Aničku Círalovou. A určitě nelitoval. Byla moc šikovná, dělala
všechno tak, jak ji pán řekl, a dílo se podařilo. Dokonce se naučila
i plnit pralinky a za chvíli už jsme ochutnávali tu nejlepší
čokoládu (to nikde nekoupíte) a Annie byla přijata do zaměstnání.
Prý zítra v osm nástup do dílny. Zástěru si tam mohla nechat a
čepičku dostala s sebou, tu si má vyprat a zítra přinést.
Ze světa čokolády
jsme šli na metro, které nás s jedním přestupem dovezlo k Atomiu.
Atomium je obrovský model molekuly železa (165miliardkrát zvětšený),
složený z devíti koulí. Nejvýše umístěná koule je 102 m nad zemí.
Vede k ní nejrychlejší výtah v Evropě (5 m za sekundu), který má
skleněný strop, a tak můžete tu závratnou rychlost pozorovat. Budova
byla postavena ke světové výstavě 1958 a celá je vyzdobena modely
staveb a fotografiemi s vědeckou tematikou. Výhled z nejvyšší koule
byl nádherný, Udělali jsme pár fotografií a museli sjet výtahem
dolů, protože schodiště bylo zavřené. Z dolní části jsme mohli po
jezdících schodech do jednotlivých koulí. Některé schody byly hodně
strmé a jedny projížděly tunelem, kde blikala různobarevná světla
(pro lidi trpící migrénou nic moc).
Po prohlídce Atomia
následoval park MINI – Europe. Před vchodem je zajímavý rozcestník
se šipkami a počty kilometrů do evropských hlavních měst. Do Prahy
je to z toho místa 771 km. U vchodu do parku nás kromě kontroly
vstupenek vítal velký zelený želvák, který se s námi pozdravil a
vyfotografoval. Prohlídka byla velmi zajímavá. Kromě modelů budov
jsme viděli i různé pohyblivé modely dopravních prostředků, tunely,
sopky, jezera a řeky. U některých budov jste si máčknutím knoflíku
mohli pustit hymnu země, za které památka byla a sopka vypouštěla
dým a země pod vámi se otřásala. Děti velkým kolem roztáčely větrné
mlýny a zahrály si hru na lupiče a zloděje. Z Prahy si Belgičané
vybrali k vymodelování Staroměstskou radnici s orlojem. Bez okolních
budov ale vypadala zvláštně a i barevně byla trochu nepovedená. Celá
prohlídka končila v budově s gift shopem (obchod se suvenýry) a
záchody. A bylo tam teplo! Děsně jsme během prohlídky vymrzli.
Zima nás hnala do
autobusu, který mohl konečně po povinném devítihodinovém stání
vyjet, velmi rychlým tempem. Cestou k parkovišti jsme se ještě
ohlédli zpátky k Atomiu a už jsme se těšili na přejezd do
francouzského hotelu F1 v Dankerque, které je nedaleko od Calais,
odkud vede Eurotunel do Anglie. Řidiči byli odpočinutí a ptali se,
co jsme viděli. Cesta do hotelu trvala asi tři hodiny. Většina z nás
po celodenní prohlídce Bruselu, kterou jsme museli absolvovat po
svých, okamžitě usnula. V hotelu nás čekala postel (juchú!!), sprcha
a teplo (s výjimkou dvou pokojů, kde bylo topení vypnuté a pokoj
vychladlý). Vzali jsme si kufry a tašky a přesunuli jsme se
k recepci, kde nás průvodce rozděloval do pokojů po třech a místo
klíčů jsme dostali šestimístný číselný kód, bez něhož nebylo možné
se do pokoje dostat. Takže do sprchy či na záchod pouze s papírkem
nebo s číslem na ruce (ale ve sprše nesmýt!), nebo pro odvážné
zkouška paměti. Byli jsme dost unavení, takže hygiena, nabít mobily
a spát. Ráno se vstává brzo. Dobrou noc. |
| |
|
|
Přejezd do
Anglie, Hastings a Londýn
Na snídani jsme byli
rozděleni do tří skupin, protože snídaňová místnost je tu malá a
nevešli bychom se. První skupina měla snídani už ve čtvrt na sedm.
Zkrátka přijeli jsme poznávat a ne se vyspat. Na výběr byly dva
druhy toastového chleba, ještě teplá bageta, máslo, džem a k pití
kakao, mléko, káva nebo čaj. Po snídani už nás čekali řidiči a
pomáhali nám se zavazadly do úložných prostorů. Přes noc napadl
jemný sněhový poprašek, což je ve Francii koncem března dost
neobvyklé. Na hranicích jsme byli za dvě hodiny. Pasová kontrola
prošla hladce. Pak jsme přejeli k vlakovému nádraží s eurovlaky.
Bylo nám přiděleno nástupiště 15. Na přistavení vlaku jsme čekali
asi deset minut. Do něj jsme pak najížděli uprostřed, což nebylo
zrovna moc dobré, protože záchody jsou jen v prvním a posledním
vagónu, takže jsme k nim měli daleko. Někteří v tom našli i výhodu.
Mohli se projít po vlaku, vidět přehlídku karavanů (v některých se
právě snídalo) a zaposilovat si s dveřmi, které jsou hermeticky
uzavřeny a jdou otevřít pouze po zmáčknutí tlačítka, ale i potom
musíte vyvinout hodně síly na jejich otevření. Vlak se rozjel asi za
čtvrt hodiny po našem vjezdu. Cesta trvá půl hodiny a pak už čekáte
na hlášení, které vám oznámí, že se máte vrátit do autobusu a budete
vyjíždět z vlaku. Některým cestou pořádně zalehly uši.
Nádraží na anglické
straně kanálu (La Manche – francouzsky, Channel – anglicky) je
v městečku Folkstone. Když jsme se vymotali, jeli jsme přímo do
Hastings. To je malebné pobřežní městečko proslulé pašeráckými
jeskyněmi, kde je dnes muzeum, které naše výprava samozřejmě
navštívila. Autobus nás vyložil na kopci, tak jsme se hned mohli
rozhlídnout po celém městě a v dálce byl vidět oceán. Počasí bylo
stejně hrozné jako předešlý den. Pak jsme po schodech klesali dolů
k jeskyním. Po prohlídce jsme udělali pár snímků malebných úzkých
uliček a sešli do města koupit pohledy, suvenýry a někteří si zašli
na fish and chips (6,20 liber) do jedné z místních pobřežních
hospůdek. Ta byla moc útulná a děti mohly sedět v rybářské loďce,
kde byl stolek s lavicí. Najedli jsme se a šli jsme se projít na
pláž, kde byla spousta oblázků. K autobusu jsme museli vystoupat
zase na kopec nad město, protože silnice na pobřeží byla uzavřená
kvůli běhu, který se ten den běžel (někteří běželi v krátkých
trenkách!). Cestou jsme píchli, ale řidiči si s tím poradili během
20 minut.
Odpoledne jsme
strávili v Londýně. Nejdříve jsme jeli do London Dungeon – muzeum
hrůzy. To jsme ale nenašli na původním místě. Průvodce zjistil, že
je přestěhované více do centra k London Eye. Dobrá zpráva byla, že
z původního místa jezdí do nového muzea černý double – decker. Tak
jsme jeli. Všichni chtěli sedět nahoře, tak někteří museli
nedobrovolně dolů, ale i tak to byl hezký zážitek. Projížďka nebyla
dlouhá (asi 15 minut) a pak nás čekala fronta ke vstupu. Nikdo nám
nedokázal říct, na jak dlouho je. Slibovali 20 minut a nakonec jsme
stáli ve frontě ke vstupu do budovy 2 hodiny a uvnitř byly ještě dvě
fronty na hodinu. Ale stálo to za to. Procházelo se spoustou
místnosti, kde herci předváděli soudy a tresty. V jedné místnosti
byl střihoruký Edward a my měli opravdu pocit, že nás stříhají.
Jinde zas proběhl soud kvůli krádeži ovce a následná poprava
oběšením. To se odehrávalo na lavici, kde jste zažili nečekaný volný
pád ve tmě do hloubky 5 metrů. Všichni vyšli z budovy plni zážitků a
šťastní, že se jim nic nestalo a že to přežili. Pak už nás čekala
cesta Londýnem do Catfordu na místo setkání s rodinami. Tam jsme
kvůli frontám dorazili o hodinu později. Naštěstí se nikdo moc
nezlobil, protože Petr zavolal koordinátorce Lauře, která to rodinám
včas oznámila. Byl dost velký provoz, ale s tím se musí počítat. Je
to vlastně popojíždění mezi semafory. Všude mezi auty kličkují
cyklisté, messengeři na skútrech i chodci. Je to na nervy, ale naši
řidiči je mají dost pevné, tak jsme dojeli bez problémů. Místo
setkání nebylo na parkovišti jako většinou, ale v ulici u parku. Na
silnici už stál Bob s vítací čepicí s nápisem Czech Republic, kterou
mu přivezli řidiči už dřív. Je to jeden z ubytovatelů a má rád české
výpravy. Pak se začali sjíždět rodiny a naše děti odcházely s různou
mírou nadšení i obav z autobusu do aut, které je vezly do řadových
domečků v blízkém i vzdálenějším okolí. Část naší skupiny byla
ubytovaná v Catfordu a část v sousedním Sydenhamu. Přijížděli
běloši, černoši, Indové, muslimové…Naše rodina byli muslimové.
Bavili se s námi jen v autě. K večeři jsme měli rýži s párkem a
zeleninou. Bylo to moc dobře ochucené. Po večeři jsme chvíli
poseděli v jídelně a koukali na televizi s patnáctiletou dcerou,
která byla moc milá. V rodině byli ještě dva kluci ( 8 a 7 let). Ty
jsme ale první večer neviděly. Pokojíčky jsme měly útulné. Petra
bydlela až nahoře v podkroví, já se Šárkou v prvním patře a paní
profesorka z Brna spala v přízemí. Záchod byl malinkatá místnůstka,
že se málem nedaly zavřít dveře, když tam někdo byl. Koupelna byla
prostorná dost a byla v ní vana se starou baterií (kohoutky – zvlášť
teplá a studená). Celý dům byl laděný do černobíla, takže elegance.
V našem pokoji byla zima, ale Petra měla nahoře teplo. Paní
ubytovatelka nám neposkytla ani návod k použití oken, světel a
baterií, tak jsme chvílema tápaly. Světla byla na šňůrku, záchod na
tlačítko (jako u nás), okna na kličky s klíčkem a dětskou pojistkou
– největší hlavolam ( 5 minut pokusů a omylů) a baterie v pohodě,
jen bylo těžké namíchat správnou teplotu vody. Usnuli jsme rychle,
protože postele byly jako vždy velmi pohodlné a únava velká. |
 |
| |
|
|
 |
Legoland,
Windsor a londýnská muzea
Ráno jsme se bez
problémů (nikdo nepřijel pozdě a nikdo nezabloudil) sešli na meeting
point. Všichni jsme byli plni dojmů z rodin. Velcí kluci byli
spokojení, dobře se najedli i vyspali a taky si popovídali. Skupinky
holek na tom byly různě. Jedna celkem spokojená a druhá ne. Děvčata
nedostala večeři ani obědový balíček, ale vše se řešilo jak
náhradním jídlem, tak domluvou přes koordinátorku. Nakonec musel
průvodce zapojit i cestovní kancelář, která zařídila výměnu rodiny,
což bylo úplně nejlepší řešení.
Dopoledne jsme se
rozdělili na dvě skupiny. Jedna jela do Windsoru a druhá do
Legolandu. Královský hrad jsme viděli už cestou z dálnice. Nejdřív
vystupovali legolanďáci a pak se pokračovalo k hradu. Návštěvníci
hradu měli velkou výhodu – mohli se schovat před vytrvalým ledovým
větrem, což v Legolandu nešlo. Atrakce byly velmi lákavé, dokonce
jsme nevynechali ani ty vodní, čehož jsme po chvilce litovali. Do
plavidla nám stříkala voda a někteří měli mokré kalhoty až na
zádech, což bylo v té zimě moc nepříjemné. U těchto atrakcí byly
sice sušičky, kde jsme se mohli za 2 libry osušit, ale doba sušení
byla tak krátká, že by to spravilo tak 10 liber, což jsme obětovat
nechtěli. Zažili jsme hodně zábavy i legrace. Mezi Brity, kteří
neprojevují tolik emoce, jsme vypadali asi divně, ale my jsme si to
užili. Na takové houpací lodi jsme zažili situaci, kdy jeden pán
musel odejít, protože byl tak velký, že si nemohl sednout dozadu na
lavičku a bezpečně se připoutat.
Ve Windsoru si druhá
skupina prohlídla hrad, který nechal postavit Vilém Dobyvatel r.
1070. Hrad je využíván královskou rodinou jako víkendové sídlo.
V kapli sv. Jiří je pochováno 10 anglických panovníků. Na tomto
hradu bývá velkolepé polední střídání stráží (trvá asi hodinu), ale
pouze v hlavní sezóně. V době naší návštěvy bylo pouze malé
střídání, ale vnitřek hradu byl velmi zajímavý, tak si i druhá
skupina užila podle svých očekávání.
V jednu hodinu jsme
se vraceli zpátky do Londýna. Došli jsme na místo, kde jsou tři
muzea – přírodovědné, umělecké a technické. Dostali jsme tři hodiny
na všechny, a tak jsme každý vybírali to, co nás nejvíce lákalo.
Naše skupinka strávila nejvíce času v přírodopisném. Viděli jsme
spoustu zvířat, sluneční soustavu s interaktivním způsobem získávání
informací, různá zařízení nám vysvětlovala přírodní jevy. Na většinu
exponátů jsme si mohli sáhnout. Děti to moc bavilo a nechtěly ven.
V uměleckém muzeu byla spousta krásných šatů, šperků, soch a výrobků
ze železa. To nás holky moc zajímalo. Kluci šli do technického,
které jsme už nestihli. Ideální by bylo strávit v každém muzeu tak
jeden den.
Cesta do rodin
proběhla hladce. Měli jsme to oproti předešlému dni blíž. Těšili
jsme se na teplou večeři, sprchu a postel. Rodiny si pro nás jezdily
od sedmi do třičtvrtě na osm. Pro Kristýnu a Janu si přijela nová
teta, která vypadala moc mile. K večeři jsme měli těstoviny s dobrou
rajčatovou omáčkou. Jedli s námi i kluci. Dost se styděli a trvalo
alespoň pět minut, než přišli vůbec ke stolu. Prý se stydí i před
dětmi. Byli moc roztomilí. Ten mladší jedl vestoje, možná pro
jistotu, aby mohl utéct, kdyby ty cizí tety – učitelky něco
vymýšlely…Oba jedli ve školní uniformě, kterou zatím dost neradi
svlékají. Jsou na ni velmi hrdí. Moc ráda bych si s nimi povídala,
ale nebyla šance. Po večeři jsme se šly projít. Prošly jsme pár
okolních ulic a spěchaly domů. Teta totiž nevypadala moc nadšeně
z toho, že půjdeme ven a taky jsme se musely sbalit, protože další
den večer už nás čekal odjezd do České republiky. Pána jsme zahlídly
jen ráno, když se chystal do svého Take away (občertvení – jídlo
s sebou). K autobusu nás vezla paní. Měli to rozdělené. Paní vozila
ráno děti do školy a pak šla do obchodu a odpoledne se vystřídali,
aby mohla být s dětmi. |
| |
|
|
Greenwich a
procházka centrem Londýna
Ráno jsme si
dobalili, navlíkli na sebe vše, co jsme měli a jeli na místo srazu.
Čekal nás totiž celodenní pobyt venku a počasí bylo pořád stejně
studené. Řidiči nás odvezli ke Greenwichskému parku a pak už jeli
zase devět hodin odpočívat před dlouhou cestou domů. My šli parkem,
kde byly rozkvetlé narcisy i přes nepřízeň počasí, ke královské
observatoři s nultým poledníkem. Na něm jsme se vyfotografovali,
prohlídli si další zajímavosti jako hodiny s 24 hodinami, ukázku
anglických délkových jednotek a všechno to, co je z Greenwichského
kopce vidět jako na dlani. Pak jsme sešli dolů k námořnímu muzeu.
Otvírali až v deset, tak jsme chvilku počkali a pak se vrhli
dovnitř. Prohlídli jsme si spoustu lodí, lodní šroub, záchranné
čluny, lana a vše, co souvisí s námořním světem. Pak jsme spěchali
na loď, která jede do centra. Protože ale na nástupišti nikdo jiný
kromě nás nebyl, loď odjela o minutu dřív a my ji nestihli. Museli
jsme čekat půl hodiny na další. Mezitím jsme se vyfotili s lodí
Cutty shark, která před pár lety vyhořela zrovna v době, kdy jsme
tam byli ( ale my to nezapálili!). Už je krásně spravená a probíhají
tam prohlídky. Další loď přijela načas. Uvnitř bylo teploučko a
sedačky byly krásně pohodlné. Paní profesorka si dala u baru drink,
protože prý těžko snáší jízdu lodí. Cestou jsme si prohlídli Londýn
z hladiny Temže, což je také zajímavý a ne moc obvyklý pohled.
Zvlášť dobře je z řeky vidět hrad Tower, protože od města je
schovaný za hradbami. Podjeli jsme také Tower bridge a vystoupili na
stanici Embankment. Za chvilku jsme byli na Trafalgar square se
sochou admirála Nelsona na 50 m vysokém sloupu a čtyřmi lvy pod ním.
Malá fontána byla zamrzlá. Tak to jsme ještě neviděli. Došli jsme si
do Národní galerie na záchod a pak už jsme prošli k Buckinghamskému
paláci. Cestou zpátky jsme prošli k Picadilly, kde jsme nějakou dobu
nakupovali. Myslím, že jsme si všichni udělali radost. Někdo
nakupoval suvenýry, někdo zase zlevněné oblečení v šestipatrovém
sportu na rohu a někdo zašel na jídlo do Mc. Donaldu. Ve tři se naše
skupina sešla u sochy Amora a společně jsme prošli SOHO. To byla
vůně a výstava jídla. Pečená selata a husy za výlohou, to se jen tak
nevidí. My teď směřovali k budovám parlamentu a k London Eye. Cestou
jsme viděli Westminsterské opatství a hodinovou věž, která kromě
známého zvonu Big Bena (14 tun a má průměr 3 metry) skrývá 393
schodů. Zvon jsme slyšeli letos několikrát za pobyt, má opravdu
silný „hlas“. Někteří měli nožičky doslova ušoupané, ale od cíle nás
dělil už jen Westminsterský most, po kterém jsme přešli na druhý
břeh Temže. Ještě před projížďkou na obřím kole (135 m) jsme zašli
do „eat all you can“ restaurace. Zaplatíte 5 – 8 liber vstupné
(podle množství druhů jídel), dostanete sklenici pití a talířek
s příborem. A pak už jíte a jíte….Někteří dali i osm kol. J. A když
jsme měli plná bříška, odebrali jsme se ke kolu, které už svítilo
(tentokrát červeně), protože se pomalu stmívalo. Takže následovala
noční prohlídka Londýna z výšky. Určitě ani tahle atrakce nikoho
nezklamala. Potom už jsme mířili do autobusu, kde nám řidiči
ohřívali párky k večeři. My, co jsme navštívili restauraci jsme se
snažili objednané párky spíše někomu přenechat, ale když to nevyšlo,
přemohli jsme se, abychom řidiče před tou dlouhou cestou nějak
nenaštvali…. |
 |
| |
|
|
 |
Cesta domů byla
bezkonkurenčně krátká a pohodová. Zvládli jsme to za pouhých 19
hodin. My chválili řidiče a oni nás, že jsme nepotřebovali zbytečně
stavět a krásně stihli tunel a tak nějak všechno bylo fajn.
Ještě malá
statistika na závěr: Za 6 dní jsme najeli 3960 km,
strávili 53 hodin v autobuse, navštívili 11 objektů (památek, muzeí
nebo atrakcí), jeli lodí, metrem, double – deckerem a nejrychlejším
výtahem v Evropě. Dvakrát jsme byli ve výšce nad sto metrů nad zemí.
A vy určitě víte, kolik jste udělali fotek. Já jen 271.
Na závěr vám chci
poděkovat za bezproblémové chování, statečnost a dochvilnost. Věřím,
že máte hodně zážitků (včetně špatných, které nás posilují a učí
překonávat problémy), které pomohly vašemu vzdělání a poznání. Také
doufám, že jste si ověřili stupeň pokročilosti v angličtině a určitě
nějaké to nové slovíčko nebo frázi pochytili a snad vás to i
motivovalo k dalšímu studiu tohoto užitečného jazyka, kterým (jak
jste se mohli přesvědčit) dnes mluví minimálně celá západní Evropa.
Pokud se vám výlet líbil, pojeďte za rok znovu nebo zájezd doporučte
kamarádům. |
|
|
