1.7.-3.7. STAVBA TÁBORA
Byl to pro nás šok. Než jsme se rozkoukali, už uteklo 11 a půl měsíce a na nás čekalo 14 dní náročných a vyčerpatelných etap, úplně zbytečných ranních rozcviček a velmi důležitých snídaní, obědů i večeří. Stany zelené, v noci studené, ve dne teplé se nás nemohly dočkat. Ale kdo je postaví? Naše neposedné ukazováčky ukazovaly někam jinam, než na naší hrudˇ. No uvidí se. První dny jsme o sebe „zakopávali.“ Potom to vypadalo úplně jinak. Pořádní chlapci dokázali, že stavění hangáru spolu se stloukáním podsad a s vykopáváním jam pod latríny patří mezi jejich každodenní povinnosti. Svoji dovednost prokázala i firma Klement & Šikr a spol. při budování týpí podle návodu starých indiánů. Přestože staří indiáni omotávali horní části klád pomocí koní, Štěpán si poradil. Nasadil cval a s povzbuzováním ostatních pomocníků přeskakoval vše, co mu přišlo pod nohy. Koni by se podobal více, kdyby k tomu všemu přidal příslušné zvuky... proboha - ne hromádky - a opravdu to byla krása. Ačkoli se firma snažila, (ze všech jejich sil) všichni šli ve zdraví a se šťasnými úsměvy na tváři domů.

SOBOTA 4.7.
Heslo dne: UŽ JE TO TADY !
Málem srazilo všechny nemakačenky (podle pí. uč. Jirků).
První den tábora neznamená jen příjezd účastníků tábora, ale také tábornické práce (řezání dřeva a pod.) Někteří málem "pro samou práci" zapomněli, že si potřebují dojít na záchod, nebo si něco nutně přečíst. Tak na ně moc práce nezbylo. Jinak odpoledne, když už se všichni zabydleli ve svých domovech na 14 dní, konala se jak pro velké tak pro malé první etapa CTH. Kdo z velkých neměl zrnka písku mezi zubama a nebyl pořádně zpocený, věděl, že si tu hru neodbyl nadmíru dobře. Zato malým zážitky z jejich první etapy tábora věru zůstaly (a nebyli vůbec unavení). No je vidět, že nás vedoucí přivítali vskutku skvěle.

NEDĚLE 5.7.
Prší, prší, prší a ještě jednou prší. Vedoucí nás mají opravdu moc v lásce a dokázali to tím, že nás v dešti poslali do neznámích končin. My jsme pak trpělivě hledali jak zprávu, tak i cestu zpátky do tábora. Heslo dne: ZPRÁVU JSME NENAŠLI, NEVYHRÁL NIKDO.
P.S.Ukamenovat Ondru. (Jinak ho máme rádi, ale s tou schovanou zprávou to přehnal.

PONDĚLÍ 6.7.
Dnes se chystá zahajovací táborák. Každý "velmi ochotně" dával ruku k dílu a za pár hodin byl táborák připraven k zapálení. Ale přece jenom něco chybělo. Jasně! Čarodejnice. Čarodějnice, kterou bychom upálili a tím se ochránili proti různým nemocem, nehodám na kolech i špatnému počasí, které by se mělo od středy zlepšovat. (Mělo se zlepšovat i od úterý). Konkurz se na poslední chvíli bohužel nekonal. I když bylo již od začátku jasné, kdo patří mezi žhavé kandidáty. (P...). Táborák dopadl dobře. Znovu jsme si dokázali, že rok od roku jsme na tom hůř se zpíváním.

ÚTERÝ 7.7.
Třebaže jsme měli všichni nabitý program, Já a spol. a Drůbežárna si našli čas na to, aby spojili své síly a chystají divadelní představení na sobotu. Konala se další část soutěže jednotlivců. Trojskok s kládou v ruce. A začalo se mahrovat - hlavně kluci. Ale když viděli své výsledky... nasadili nevinný úsměv - zase trapas. Jo, taky se různé skupiny "volejbalistických profíků" pokouší o nový rekord odbíjení míče bez pádu (míče) .
Rekoprdy - 28,11,3,36,...

STŘEDA 8.7.
Já a spol. oslavilo své první vítězství. Buď to bylo tím, že jim chyběl David Davy Macho, nebo to způsobilo to, že to bylo pod 100 IQ (hra)... Určitě to bude tou první variantou. Zatímco my jsme "namáhavou" pomocí mozku luštili mapu, malí si v klidu nakupovali v Suchdole nad Lužnicí. Co k tomu dodat? Zrada!!! ještě, že neprodávají nákupní vozíky.
Večer se konalo rozehřívací kolo basebalu mezi táborníky s vedoucími. Vlastně to byla směs táborníků s vedoucími rozdělená tak, aby vedoucí vyhráli, což se jim nepodařilo!!!

ČTVREK 9.7.
Další etapa se jmenovala "chytání gambal zlatých" Náš úkol byl chytit kdekoli tři ryby, bez prutů a bez jiných pomůcek. Tak nevím, kdo se koho lek. Jestli my ryb nebo ony nás. A protože skupina Já a spol. je docela sympatická, mohla oslavit své druhé vítězství. (Opět bez Davida)

PÁTEK 10.7.
Pátek vypadal na táboře jako výcvik speciální jednotky LES - OHEŇ - ŠIPKY. Někteří to zvládli, ti ostatní to překonali s mrknutím oka. Co se týká lakrosu, nedoporučovala bych to slabším povahám, neboť je to "krvavý" sport. Tedy, pokud je rozhodčím Ondra senior (Šikr).
P.S. Babylonská věž se pomalu rozjíždí

SOBOTA 11.7.
ZHASNI SVÍČKU, POTOP LOĎ, NEŽ DOJEDE DO CÍLE, NĚCO PO NÍ HOĎ!
Zní to dost jednoduše, ale má to i svá rizika.Třeba, že můžete spadnout do vody. Naštěstí tam den před mými narozeninami nikdo nespadl. Tentokrát prohrála druhá skupina (Drůbežárna), protože jedna z jejich tří lodí byla potopena. Večer, se konal již zminěný táborák s představeními od každé skupiny včetně malých. Mohli jsme se dovědět, jak si žije takový chuděra, že už si nemusíme díky AXE strkat kytky do podpaždí. Ale také televizní program na příští den (ačkoli nám byl na nic, protože jsme televizi stejně na táboře neměli). Bylo toho víc. No prostě, hlavně, že jsme ho všichni přežili ve zdraví! (Díky Zuzce, která se na konci táboráku předvedla v celé své kráse).

NEDĚLE 12.7.
Neděle. Třebaže pro pracující lid to znamená den klidu a odpočinku, my jsme si ho moc neužili. Ráno se cvičilo, po obědě se myly kotle, odpoledne třetí skupina (Budíci) dokončovala hru jednotlivců (ať se ztratí, stejně na nás nemají)
P.S.babylonská věž je v posledním stadiu prací.

PONDĚLÍ 13.7.
Uběhl týden a dva dny a pro Tomáše to znamenalo, že musí odjet - „každý si musí vydělávat, bohužel.“ (Tomáš je tvdej chlap, ale při balení svých pěti švestek byl naměko.)
Konečně jsme se mohli z něčeho radovat. Teplota jako vyšitá z léta 30 stupnů Celsia. Kluci se moc neradovali, protože hráli fotbalové utkání s Ratboří. Malí skončili na druhém místě, ale pro starší (starý) to dopadlo jako vždy prvním místem. Dobře by dopadl jinak jako vždycky souboj mezi fanynkami. Jenže se žádný nekonal. Obě strany asi neměly náladu. Fotbalový zápas jsme už mohli sledovat z naší Babylonské věže. Díky Koudelkovi, Štěpánovi atd.

ÚTERÝ 14.7.
NOC Z PONDĚLI NA ÚTERÝ
Zrada. Sotva jsme se probrali z dokazování „lásky“ k nám i k etapám, už jsme měli na krku noční hru. Pro slabé povahy se to stalo noční můrou. Pro ty ostatní osvobození, že si mohli v noci někam vyjít bez „dozoru“ mezi obyvatele Klikova.

STŘEDA 15.7.
Nebylo příliš moudré jet někam na kole. Někdo třeba nebude mít řidičák. Při cestě se hned vědělo kdo (Míra, Verda,...) No musí to dohnat. Mají na to necelý rok. Naštěstí jsme dojeli dobře. Někteří ne na svých kolech. Akorát, že jsme jeli k jelenům.

ČTVREK 16.7.
Jako kdyby toho nebylo dost. Náročných etap, noční hry, vedoucí - vždyť je znáte. CDCTH - celodenní celotáborová hra. Až do teď jsme mysleli, že to bude jen třešinka na dortu, skvělá šlehačka na zmrzlině nebo jednoduchý uzlík na provázku . Ne, ne. CDCTH byla poslední kapka naší trpělivosti. (Bohužel). Já a spol. vůbec nespěchala . V 12.30 byl oběd. Zatímco někteří hledali klíč (jeden z úkolů CTH), ostatní si sedli a jedli svojí sekanou, kterou jsme dostali než jsme vyšli, (nechceme jmenovat, to by bylo ponížení či trapas). Ale ono to u Budíčků vypadalo stejně, takže klid. Těmito větami jsme chtěli říci, že někteří už měli konec hry a někdo byl teprve v půli cesty.
Pořadí po skončení této CDCTH vypadalo následovně: Drůbežárna - Budíčci - Já a spol.

PÁTEK 17.7.
Zdálo se, že si konečně dopřejeme chvilku klidu. Vedoucí nám přinesli zahájení tradičních „Her bez pranic“ v šesti jazycích včetně přeložení pro romskou menšinu. (Nevím pro koho). Chodící lyže, minové pole,.. .- to byl jen začátek. Bohudík Pavča nebyla zapotřebí. Při poslední disciplíně - Monstrum - to vypadalo bledě. Šest lidí z každé skupiny se muselo naskládat na sebe. Ha,Ha,Ha. Je jenom otázkou, kdo koho vlastně nesl. Ale je furt lepší než náký počítací stroje (citát ze Slunce, seno,...). Děkujem všem vedoucím, bylo to přece jenom lepší, než chvilka klidu.

SOBOTA 18.7.
ROZLOUČENÍ - NO COMMENT

„Píše se rok 1897. Z dalekého severu právě připlul parník Portland. Na palubě má desítky zlatokopů, kteří se vracejí z Yukonu.
„Tuna zlata na palubě!" vyvolávají na ulicích měst kameloti. „Návrat zlatokopů z Klondiku!" „Přišli na Aljašku jako chudí prospektoři a vracejí se jako milionáři!" „Největší naleziště zlata v dějinách objevena!"
„Zlatá horečka zachvacuje svět!"
Lidé rvou kamelotům noviny z ruky a hltají zprávy z krajů, o kterých dodnes nic neslyšeli. Kde teče Yukon? Kde leží Dawson? Co je to Klondike - řeka, nebo osada?
Nejdříve jen desítky, pak stovky, nakonec tisíce lidí chtivých snadného zbohatnutí se připravují na cestu. Vzhůru na daleký sever! Kanadská jízdní policie však nepustí přes hranice nikoho, kdo nemá zásoby potravin aspoň na jeden rok a k tomu nejméně tři sta dolarů v hotovosti. Zlatonosná pole leží v oblasti vzdálené od civilizace, pokryté více než sedm měsíců v roce ledem a sněhem. Obilí tam neroste, zvěře je málo a rychle jí ubývá. Nad Dawsonem se vznáší přízrak hladu. Vláda chce zabránit nepokojům a zločinnosti, proto dala příkaz o potravinách a penězích, které musí mít každý hledač zlata.
Zásoby na dvanáct měsíců, peněžní hotovost, zlatokopecká výzbroj, tábornické potřeby - to si může jen málokdo opatřit přes noc. Muži využívají každé příležitosti k mimořádnému výdělku, jsou ochotni pracovat od východu do západu slunce. Po večerech počítají, kolik peněz už mají nastřádáno a jak dlouho jim ještě potrvá, než budou moci vyrazit na cestu za zlatem.
Náš oddíl se teď přesouvá do bezvýznamného severomexického městečka, zvaného Zapadákov. Jsme chudí paisanové, lidé, o kterých kdysi napsal John Steinbeck: „V jejich žilách koluje směs španělské, indiánské, mexické a trocha kavkazské krve."

Kit uslyšel o Klondieku podruhé, když odpoledne zašel do klubu a setkal se v předpokoji čítárny se svým strýcem.
„Ahoj, drahý příbuzný," pozdravil Kit, zabořil se do koženého křesla a natáhl nohy. „Nepřisedneš si?"
Objednal koktejl, ale strýc se spokojil svým oblíbeným přírodním červeným vínem, jeké píval vždy. Pohlédl s podrážděným nesouhlasem na koktejl a pak na synovcovu tvář. Kit viděl, že se připravuje kázání. „Mám jen chvilku času," omlouval se rychle. „Spěchám na Keithovu výstavu u Elleryho - musím o ní napsat půl sloupce."
„Co se to s tebou děje?" ptal se strýc. „Jsi celý bledý. Je z tebe hotová troska." Jedinou Kitovou odpovědí byl povzdech.
„Budu mít potěšení uložit tě do rakve, to je mi jasné."
Kit zavrtěl smutně hlavou. „Pěkně děkuju, nestojím o to, aby mě žrali červi. Dám se spálit."
John Bellew pocházel ze starého, tvrdého, houževnatého rodu, který v padesátých letech přešel se spřežením volů prérii; byl stejně úporně vytrvalý a vyznačoval se houževnatostí získanou v dětství při podrobování panenské země.
„Nežiješ správně, Christophere. Stydím se za tebe."
„Hříšné požitkářství, co?" ušklíbl se Kit. Strýc jen pokrčil rameny.
„Nepotřásej nade mnou svými šedinami, strýče. Po pravdě bych si přál, aby to bylo požitkářství; ale s tím je bohužel konec. Nemám prostě čas."
„Tak co tedy, k čertu . . ."
„Přepracování."
John Bellew se drsně a nevěřícně zasmál.
„Namouduši," ujišfoval ho synovec. Strýc se dal znovu do smíchu.
„Lidé jsou produkty svého prostředí," prohlásil Kit a ukázal na strýcovu sklenku. „Tvá veselost je mdlá a natrpklá jako tvůj nápoj."
„Ty že jsi přepracovaný? Ty, který sis v celém svém životě nevydělal nikdy ani cent!" supěl znechuceně strýc.
„To bych řekl, že jsem si vydělal, jenže jsem ho nedostal. Zrovna ted' vydělávám pět set dolarů týdně a pracuju za čtyři."
„Pche, obrazy, které nikdo nekupuje, nebo - eh - snad nějaké výšivky či co . . .? Umíš plavat?"
„Plavával jsem."
„Seděl jsi někdy na koni?"
„Zakusil jsem to dobrodružství." John Bellew opovržlivě zafuněl.
„Jsem rád, že se toho tvůj táta nedožil, aby se musel dívat na celou tu hrůzu tvého bohaprázdného a neřestného života," řekl. „Tvůj táta byl chlap, chlap každým coulem, rozumíš? Skutečný chlap. Ten už by z tebe myslím vytloukl všechno to tvé muzikantské a mazalské tatrmanství!"
„Ó běda, jací jsou to degenerovaní dnové!" povzdychl Kit.
„Chápal bych to a nic bych nenamítal, kdybys v tom měl úspěch," pokračoval strýc zuřivě. „V životě sis nevydělal ani cent a nesvedls žádnou pořádnou chlapskou práci. K čemu jsi vlastně dobrý? Vždycky o tebe bylo dobře postaráno, ale na univerzitě jsi nehrál ani kopanou. Nevesloval jsi. Neprovozovals . . ."
„Boxoval jsem a šermoval - tak trochu."
„Kdy jsi boxoval naposled?"
„Od té doby ne, ale považovali mě za výborného znalce, pokud jde o přesný odhad vzdálenosti a o taktické rozvržení času, jenže mě..."
„Pokračuj."
„Jenže mě pokládali za nestálého."
„Chceš říci za líného."
„Vždycky jsem měl podezření, že je to eufemismus."
„Můj otec, tvůj děd, mladý pane, starý Izák Bellew, zabil jediným úderem pěsti člověka, když mu bylo devětašedesát."
„Tomu člověku?"
„Ne, ty mizerný pacholku! Až ty budeš tak starý, nezabiješ ani komára."
„Časy se změnily, strýče. Dnes posílají lidi za vraždu do žaláře."
„Tvůj otec ujel sto osmdesát pět mil bez spaní a ztrhal tři koně."
„Kdyby žil dnes, prochrápal by celou noc ve vagónu."
Strýc se málem zalkl hněvem, nakonec se však s velikým úsilím ovládl a podařilo se mu pomalu procedit skrz zuby: „Kolik je ti let?"

„Mám jisté důvody, abych věřil . . ."
„Vím, sedmadvacet. Vychodil jsi univerzitu ve dvaadvaceti. Pět let jsi fušoval do kdečeho, hrál sis a flákal ses. Před bohem a před lidmi, k čemu jsi? Když jsern byl tak starý jako ty, měl jsem jediné spodní prádlo. Jezdil jsem s dobytkem v Colusu. Byl jsem tvrdý jako skála a mohl jsem spát na kameni. Jedl jsem sušenou hovězinu a medvědí maso. Ještě ted' jsem tělesně zdatnější než ty. Vážíš asi sto pětašedesát liber. I dnes bych tě ještě dovedl srazit k zemi nebo tě rozbít pěstmi napadrť."
„Člověk nemusí být po fyzické stránce žádný zázrak, aby si mohl namíchat koktejl nebo si udělat slabý čaj," mumlal Kit zkroušeně. „Copak nechápeš, milý strýče, že se časy změnily? Kromě toho - nebyl jsem správně vychován. Moje drahá, bláhová matka . . ."
John Bellew vztekle nadskočil a chtěl ho přerušit.
„. . . jak jsi ji jednou nazval, byla na mě příliš hodná. Chovala mě jako v bavlnce a tak podobně. Kdybych byl mohl v době svého jinošství prožít takové ty nadmíru mužné prázdniny, pro jaké horuješ a jaké trávíš ty... Ostatně, proč jsi mě na ně nikdy nepozval? Hala a Robbieho jsi bral s sebou všude po Sierrách a vzal jsi je i na tu výpravu do Mexika."
„Myslím, že ses vždycky trochu moc podobal malému lordu Fauntleroyovi."
„Je to tvá chyba, strýče - a mé drahé - eh - matky. Jak jsem mohl zakusit tvrdý život? Byl jsem pouhé děcko. Co mi zbývalo než lepty, malování a vějíře? Byla to má vina, že jsem se nikdy nemusel zapotit?"
Starý muž pohlédl na svého synovce s neskrývanou nechutí. Neměl trpělivost s frivolností slabochů.
„Nuže, chystám se zase na jedny, jak ty je nazýváš, mužné prázdniny. Co kdybych tě pozval, abys šel se mnou?"

„Obávám se, že je už skoro trochu pozdě. Kampak máš namířeno?"
„Hal a Robert jdou do Klondikeu a já je doprovodím přes průsmyk a potom dolů až k jezerům. Pak se vrátím . . ."
Dál se nedostal, nebot' mladý muž přiskočil a stískl mu ruku. „Můj zachránče!"
John Bellew okamžitě zostražitěl. Ani ve snu ho nenapadlo, že by synovec mohl pozvání přijmout.
„To přece nemyslíš vážně!" řekl.
„Kdy vyjedeme?"
„Cesta bude namáhavá, budeš jen na obtíž."
„Ne, nebudu. Budu pracovat. Naučil jsem se pracovat od té doby, co jsem ve VLNĚ." „Každý si musí s sebou vzít zásoby na rok. Bude takový nával, že to indiánští nosiči nezmůžou. Hal a Robert si budou muset nést svá zavazadla sami. Proto jdu s nimi - abych jim pomohl nést. Jestli chceš jít s námi, musíš také pomáhat."
„To budu, uvidíš!"
 

Realizace etapy:
Podivínova hra.
Na okraji Zapadákova žil v kamenné vile, obklopené zanedbanou zahradou, osamělý muž. Byl to bohatý člověk, jmenoval se Pedro Tampico, ale obyvatelé městečka mu neřekli jinak než Cvok. Říkali mu tak jen za jeho zády, protože od Cvoka čas od času získali peníze, kterých v Zapadákově na konci minulého století nebyl nikdy přebytek. Cvok platil každou službu víc než dobře a někdy rozhazoval peníze pro nic za nic, právě proto mu říkali Cvok. Šel třeba kolem skupiny paisanů, kteří hráli poker o zápalky, protože neměli v kapse ani vindru, a když je míjel, rozhodil mezi ně hrst mincí. Na každou z nich museli chlapi dřít na ranči od východu do západu slunce - a najednou kolem nich létaly vzduchem a padaly na zem. Každý si směl nechat ty, které se mu podařilo sebrat. Celá hráčská společnost vyskočila, jako kdyby uviděla chřestýše, a pak se rozpoutala o mince skutečná bitka, kterou Cvok pobaveně sledoval.
Když se ten podivín dověděl o zlaté horečce, nabídl všem zájemcům o výdělek, že si mohou u něj v zahradě nasbírat v sobotu odpoledne mincí, kolik jen budou chtít, válí se jich tam plno v trávě.
Co je zase tohle za cvokárnu? říkali si udivení chlapi a Cvok hned pokračoval : „Do mé zahrady samozřejmě nikdo nesmí. Koho tam hlídači nachytají, tomu všechny nasbírané peníze seberou a navíc ho pořádně spráskají."
Něco tak bláznivého mohl vymyslet jen Cvok. Přesto v neděli odpoledne přitáhly k jeho zahradě celé tlupy budoucích zlatokopů, kteří se chtěli pokusit o štěstí.

Pravidla hry, kterou podle tohoto absurdního námětu sehrajeme:
Na úseku louky nad táborem na ploše asi 50 x 50 metrů rozházíme do trávy takový počet lístečků, aby na každého účastníka hry připadlo deset kusů. Devět lístků z každé desítky bude bílých, desátý vždy barevný. Všechny jsou velké asi jako krabička od zápalek. Bílé lístky představují bankovku v hodnotě deseti dolarů, barevné bankovky jsou padesátidolarové.
Party zlatokopů rozdělíme na čtyři stejně početné skupiny. První dvě skupiny hlídají "podivínovu zahradu" - část louky, kde jsou rozházeny lístečky. Druhé dvě skupiny sem vnikají ze všech stran a každý hráč sbírá lístky na vlastní pěst. Komu se podaří s nasbíranými lístky vyběhnout ze "zahrady" dřív, než ho některý hlídač chytí, smí si lístky ponechat a strčit do kapsy. A když po chvíli podnikne do střeženého území nový vpád, nese všechny dosud nasbírané lístky s sebou a snaží se k nim přidat další, samozřejmě především ty barevné, které mají vyšší hodnotu. Jakmile některý z útočníků dostane uvnitř střeženého území babu, musí hlídači odevzdat všechny lístky, které nasbíral od začátku hry. Pak odejde nejkratší cestou za hranice střeženého území a odtud se může hned vrátit a znovu zkusit štěstí. Hlídač mezitím rozhází zabavené lístečky do trávy v těch místech, kde jsou už hodně vysbírané.
Jedno kolo hry trvá deset minut. Pak vymění vedoucí hráčům ukořistěné lístečky za skutečné herní peníze, které si ponechají na nákup zásob a výzbroje. Lístečky jsou opět rozházeny po "zahradě" a hra pokračuje dalším kolem. Tentokrát si hlídači s útočníky vymění role.
Pak proběhnou ještě další dvě kola, opět s výměnou rolí. Každý tedy dvakrát představuje hlídače, dvakrát útočníka.

Sobota 1.7.2000
19.45 hod.
Sedím na latríně a otevřenými dvířky se dívám na dostavěný tábor. Podvečerní sluníčko mi zahřívá kolena.
Mohu si to dovolit, jsem tady sám. Tábor se začne plnit až zítra dopoledne.
Co jsme za ten týden všechno stihli, a opět s tak málo lidmi! Jen tři tatínkové nám přišli pomoci a vedoucích také rok od roku ubývá. Copak vy velcí alespoň opravdu pomůžete, ale je vás málo! A ty menší abych místo stavění tábora hlídal, aby si něco neudělali, nebo aby něco neprovedli, nerozbili, nezničili,...
Tak tu sedím a přemýšlím, jestli ty potíže při stavbě tábora byly poslední. Jaký asi tábor bude? Bude jako těch předchozích devět, které jsme prožili tady u Dračice? Bude zase radostný, plný práce i zábavy? Nebo nám ho někdo svým chováním zkazí? Na mou duši, že pokud se někdo takový najde, napíšu ho na konec téhle táborové kroniky, ať si to za pár let jeho děti přečtou!
Teď ale z tábora vyzařuje klid a pohoda, jen vaše hlasy tu chybí, aby mu dodaly tu pravou táborovou atmosféru.
A tak díky všem, kteří se na výstavbě tábora od minulého čtvrtka podíleli, a hlavně díky Štěpánovi, který toho letos dostal na krk strašně moc. Kdybych se nebál, že to bude taky číst, tak bych napsal, jak moc jsem mu za to vděčný. Ale takhle raději končím.
A už se těším na zítřek!

Kája

Neděle 2.7.2000
Konečně začal všemi očekávaný tábor. Žádný z nás už nemohl ani dospat a každoroční chaozz, který předchází odjezdu, byl již za námi. Čekalo nás krásných čtrnáct dní strávených s kamarády u naší Dračice.
V brzkých ranních hodinách - těsně před polednem - nás rodiče opustili a nechali nás na pospas našim vedoucím. Dobu odpočinku, než se všichni sešli, využili naši ne moc inteligentní hoši ke shazování se vzájemně do vody.
Pak už následoval první nástup, při kterém jsme hrdě pozorovali, jak vlajka stoupá výš a výš a výš.
Odpoledne nás čekala první etapa celotáborové hry "V alchymistické laboratoři Alessandra Scotty".
Jenže začla tak nenápadně, že o tom neměl nikdo ani tucha a naše družina se do ní dala až s půlhodinovým zpožděním. S vervou jsme se pak pustili do luštění zapeklitých šifer, při kterých se nám kouřilo nejen z hlavy, ale i z níže položených míst.
Zpráva nás uvedla do doby císaře Rudolfa II. Habsburského, v které byla populární alchymie a astronomie. A tím začala naše celotáborová hra.
Navečer už nás čekala jen svěží koupel v nedaleké pískovně a spousta míčových her.

ÚTERÝ 4.7.2000
I přesto, že se včera borůvky nasbíraly, bylo jich poměrně málo. Proto jsme museli ještě do lesa. Jelikož my - staří zkušení táborníci - jsme se do toho pustili, měli jsme nasbíraný kýbl, než řekl Koudy: "Mně je tak blbě, že..."
Po namáhavém sbírání nás čekal tvrdý souboj o "Železného táborníka".
Souboj byl namáhavý, a proto si každý zasloužil borůvkové knedlíky, které pro nás kuchařky připravily.
Po poledním klidu nás čekala III. etapa CTH. V této etapě jsme museli luštit křížovku. Sice nejsme zas tak blbý, ale tohle bylo strašný. Nakonec se to povedlo každé družině a čekaly nás opět borůvkové knedlíky, které zbyly od oběda.
Táborák, který byl pro déšť včera odložen, se ze stejných důvodů opět nekonal. Zase jsme skončili v hangáru. Zahráli a zazpívali jsme několik písniček a šli jsme spát.

Středa 5.7.2000
Chleba s marmeládou nebo s máslem jsme si mohli vychutnat až po rozcvičce a ranní hygieně. Bodování dopadlo bez větších problémů a naše snažné prošení neoblomilo srdce Karla, který měl vyhlédnutý jen jediný stan. Byl to Komanč s Nanukem.
Před nástupem starší oddíly oloupaly brambory a po bramborách si opět umyly své upracované ruce.
Kola se rozjela při neustálém kecání, řevu a smíchotu. Směr Červené blato a "malí" směr Chlum. Cesta byla dlouhá, namáhavá, ale určitě jsme zažili horší, ne? Šíša si v pohodě vychutnával vůni asfaltu a atomy prachu z pískových cest.
Naše oči se upřely na tabuli s nápisem "ČERVENÉ BLATO". Květiny, stromy, bažiny, borůvky, lávky a bolavé nohy, to vše nás ještě čekalo. Po neuvěřitelném zážitku z rašelinišť jsme se vydali nazpět. Šíša si v pohodě vychutnával vůni asfaltu a bolest v nohou.
Dobré, maso, ještě lepší brambory a nejlepší omáčka. Nemusím dodávat, že to všem chutnalo, že?
Polední klid a IV. etapa CTH. Nejdříve mapy, jedna pořádná zpráva a pingpongové míčky ve Scottových varhanách.
Kolem šesté návštěvy milovaných rodičů a příbuzných.
"Večeře!!!", řval Karlík. Česnečka s chlebem a jogurt na tři dávky.
A konečně dvakrát odkládaný táborák, který přinesl spoustu zážitků. Večerní hygiena, pac a pusu, jdeme spát!

Čtvrtek 6.7.2000
Dnes ráno nás vzbudil něžný hlásek našeho vedoucího dne Martina Čecha. Po ranní rozcvičce, které se Martin z důvodu psychické a fyzické vyčerpanosti po krušné noci radši neúčastnil, jsme si šli naplnit naše zcvrklé žaludky.
Dále nás čekaly rytířské hry se spoustou zajímavých disciplin. Z našeho okoleného oře jsme sekali drakovi hlavu, lovili medvědy a houbama jsme po sobě stříkali červenou barvu.
Pak jsme se odebrali na pískovnu a tam nás vedoucí trápili řízením kanoe. Někteří z nás, které nebudeme jmenovat - Vašek, Simča a Nanuk - to nějako nezvládli a kanoe se s nimi převrátila. Štěpán Šíša a Martin se statečně vrhli do vody a snažili se naše dva vodníky a vodnici dostat i s kánoí ke břehu.
Navečer jsme si dali do nosu, protože k večeři byly vynikající "chleby v brnění". Po večeři jsme si zahráli volejbal a někteří si odbyli Universitu alchymie.
Pak už jsme si jen vyčistili zoubky a šupky dupky chrupky!

Sobota 8.7.2000
Brzo ráno, když jsme dělali snídani, tak jsme si všimli, že nám někdo v noci ze hřiště ukradl volejbalovou síť (kéž by ho šlehlo!). Naší omluvou je, že celou noc lilo jak z konve a hřiště je nad táborem a není tam z hangáru vidět.
Jelikož celý den pršelo, nedalo se nic moc dělat.
Lilo tak, že jsme dokonce úplně poprvé museli nad polňačkou vybudovat střechu, čehož se ochotně po delším přesvědčování ujal Íp s Šíšou sr.
Etapu CTH jsme si odbyli v hangáru. Skládala se z několika disciplin, které šly dělat pod střechou. Začali jsme také "Mistra uzlů" a "Mistra šifer". s plněním dalších úkolů University alchymie jsme si měli vyrobit svůj hudební nástroj. Nejlepší měl Ital. (No - nejlepší - spíš největší!)
Zastříleli jsme si z luku a naučili se středověké renesanční písně.
Večer si ti odvážnější z nás - jako každý večer - vyčistili zoubky a šli jsme tiše do hajan.

Neděle 9.7.2000
23.o7 hod.
Jako každý jiný den - budíček, rozcvička a kolečka kolem tábora. Somálec to měl nejlepší...
Po snídani soutěže CTH na rychlost a chvíle nedělního volna.
Brambory a řízek k obědu a odjezd domů a do vany. Vykoupaní, s dobrou náladou a plným báglem dobrot jsme se vydali zpátky do tábora. Ozkoušeli jsme své hudební schopnosti a hlavně hudební nástroje.
Po večeři jsme požrali to, co nám nachystali milující rodiče. A po večerce jsme šli v pohodě chrnět. Jo, táborák opět nebyl, bohové zas močili.

Pondělí 10.7.2000
Dnešní den nám začal velmi vzrušujícím zážitkem. Ráno při snídani jsme se dozvěděli, že tu byla pozdě v noci nemilá návštěva v podobě čtyř kluků. Pánové nám chtěli ukrást vlajku, ale to se jim nepovedlo, neboť jim to překazili naši ostražití vedoucí, hlavně pak Šíša Jr. s oběma Martiny. A taky Ital a Davy. Nečekaně na ně posvítili, že se z toho jeden málem po... Pak následoval výslech v hangáru a společné foto na památku.
Když jsme to všechno strávili, čekala na nás etapa, složená z krkolomných hlavolamů a bludiště.
Potom jsme měli k obědu koblížky, které jsme po zbytek dne viděli všude a v jakékoli podobě.
Odpoledne jsme se zcela vyčerpali na další hře, ve které jsme bránili naše území zuby nehty a útočili jakbysmet.
Večer jsme se konečně dočkali vytouženého táboráku, který byl jako každým rokem prokládán skvělými scénkami a písněmi. Pak jsme si jen vyčistili zoubky a šli spinkat.

Úterý 11.7.2000
22.oo hod.
Dnešní den začal deštivě a proto jsme nejeli na slíbenou cyklovýpravu na Nové Hrady. A celé dopoledne jsme jen hráli hry v hangáru, protože nešlo opravdu nic dělat. K obědu jsme dostali zásoby, které byly připraveny na výpravu.
Asi v 15 hodin přestalo na chvíli pršet, a tak jsme se vydali alespoň nakupovat do Suchdola.
Večer přesně ve 22.oo začala pro nás velké večerní etapa CTH. Šli jsme hledat Golema a odpovídali mu na otázky. Malí měli také etapu, ale o něco později. Jen co jsme všichni přišli zpátky do tábora a lehli do stanů, hned jsme usnuli.

Středa 12.7.2000
Protože velcí i malí měli noční hru a spát se šlo až kolem druhé, byl budíček asi v půl desáté.
Abychom udělali celou Universitu alchymie, měli jsme dopoledne přednášky. Naučili jsme se poznávat hvězdy a souhvězdí (dokonce i Majčino souhvězdí Latríny), používat morseovku a tajné inkousty. Ti z nás, kteří si z přednášek odnesli nějaké vědomosti, si zkusili splnit zkoušku a stát se profesorem alchymie.
Na večer pro nás Iva Píšová připravila vlastní etapu, do které jsme se všichni s vervou a radostí pustili.
Protože zítra nás čeká závěrečná etapa CTH, jdeme brzo spát.

Čtvrtek 13.7.2000
22.15 hod.
Časný ranní budíček budil od půl sedmé po půlhodinách družiny na závěrečnou etapu. Běhali jsme po lesích podle zpráv a sbírali ingredience a části resepisu na výrobu Kamene mudrců.
Pár chyb jednotlivých družin a velká chyba 4. družiny. Došli jsme až večer.
Vyhodnocení celé CTH proběhlo v hangáru a ceny dostali všichni rovným dílem. Pak jsme se pustili do výroby Kamenů mudrců z dentacrylu a docela se nám povedly.
Večer večerka a spát.

Pátek 14.7.2000
22.22 hod.
Dopoledne si 3. a 4. družina dodělaly své Kameny mudrců. Taky jsme se rozdělili do družstev a nachystali si na odpoledne vlajky a jména.
Po svíčkové nás čekal již 6. ročník "HER BEZ PRANIC". Skládaly se ze sedmi disciplín - Vejtahové, PETboard, Slepá loď, Periskop, Jednonožka, Hromadný přetah a Vrávory. Asi vám to nic neříká, ale podívejte se alespoň na obrázky.
Závěrečné
1. FRAJEŘI (Honza K.) 35 b.
2. OBŘÍCI (Janča Ř.) 32 b.
3. ŠUŠNI (Davy) 29 b.
LATRÝNY (Ital) 29 b.
4. PÍĎALKY (Magda) 27 b.
5. BULVÁCI (Danka) 24 b.

Během "Her bez pranic" probíhala ještě neoficiální soutěž o nejlepší "masku". Vítěz nebyl vyhlášen, aby se někdo neurazil, ale stálo to za to!
Večer jsme se sesedli k závěrečnému táboráku, kde každý dostal svou rádoby vtipnou pochvalu. Zazpívali jsme si, popovídali a už nás čekalo jen závěrečné setkání s marťanem ÝTÝM, který u nás přistál.
Tomík se už slavnostní poslední večerky nedočkal...
A zítra už jedeme domů!

Sobota 15.7.2000
psáno na několikrát až do začátku srpna
Poslední budíček, poslední rozcvička, poslední snídaně, poslední nástup.
A pak už jen sbalit, uklidit ve stanech a na tábořišti, pobalit věci, které nenecháváme dalším partám, a začínají přijíždět první rodiče.
Tak honem do kruhu a tradiční "Nezacházej slunce" a "Světýlka", "Bum! Šššš! Prásk! Jééé" - vypálit několik raket a bylo to fajn, ale už je konec, s každým si podat ruku a ahoj za rok!
Co říci, když má člověk oči plné slz a mluvit nemůže, protože ho něco divně šimrá v krku a v puce má knedlík, kterého se nezbaví?
A tak alespoň dodatečně:
byli jste fajn, a tábor byl zase balzámem na nervy po tom celoročním školním shonu. Nebylo všechno vždycky ideální, ale nic a nikdo nenarušil běh tábora tak, abych ho sem musel pro příští generace "za trest" zapsat.
Spíš mě spousta z Vás příjemně překvapilo. "Malej" Honzo, byl jsi ideálním vedoucím družiny a počáteční neúspěch v CTH ať tě neodradí! Magdo, Jančo Ř. - byly jste u každé práce a nestačil jsem vám na konci tábora ani poděkovat. Honzo V., na táboře jsi byl bezvadný kluk - půjde to i ve škole?
A tak bych vás mohl jmenovat skoro všechny - Davy, Itale, Danko, Majko, Viki, Jíťo, Simčo... a vy všichni další - udělali jste pro bezvadný běh tábora všechno, co bylo ve vašich silách.
No a samozřejmě díky vám, "největší", za odvedeou práci. Bez téhle party vedoucích by to nešlo.
TAKŽE AHOJ NA TÁBOŘE "DRAČICE 2001"!

Z DENÍKU KORÁBU KOSMICKÉHO

Útržek první
Hurá - dočkali jsme se!!! Ubytovali js
Útržek druhý
Pro nemnohé z nás ne první setkání s lesem, obklopujícím naši základnu. jdnže - začal tvrdý kosmický výcvik: běh do vrchu v šibeničních limitech - byla to hoňka.
A potom ještě průchod iontovou bouří s ochranou očí proti oslepujícímu záření - a k tomu ještě najít dva cílové body a vrátit se zpět. Všichni svůj úkol splnili. A to jsme se setkali s ne příliš přátelskými domorodozemšťany. Nebo my jsme nebyli tak přátelští? Každopádně jeden domorodozemšťan radil druhému - a ukazoval na jednoho z nás: „Típni o něj cigaretu." Na základnu jsme se vrátili všichni v pořádku.
Útržek třetí
Sluníčko „Zóny XZ - 3" svítí a my jsme po každé odpoledne naloženi v nedaleké pískovně - a jsme velice spokojeni. Někteří z nás vycházejí z vodičky až ke svačině nebo těsně před odchodem na večeři - však tato blahodárná tekutina ani po čtyřech hodinách tělo zakalené nerozmáčí.
Útržek čtvrtý
Ukončili jsme značně náročnou výpravu na našich modulech po známých souhvězdích Oriona a Trojúhelníku. Tento pozemský cyklocross nás prověřil nejen v navigaci, ale i ve výdrži našich svalů a vůle. Nelehké putování nás též čekalo v souhvězdí Hada - vrávory daly dost zabrat, ale: posádce ohrožené smrtelnou epidemií jsme pomohli všichni včas dodávkou potřebných léků.
Útržek pátý
Nebezpeční bodaví vetřelci přerušili podle očekávání velmi zajímavý závod dívek po okolních hvozdech. Ale co, holky se nedaly a vyrazily později - nejsou přece mejdla.
Útržek šestý
Naše náročné putování vesmírnými úskalími přerušovalo volání někdy značně vyčerpaného těla: jídla bylo dost, zásoby ztenčované naší chutí se neustále doplňovaly a také plody okolní krajiny přišly vhod - méně nás však bavilo jejich sbírání, ale svůj úkol jsme splnili: a ty borůvkové knedlíky - mňam!
Útržek sedmý
Noční výprava se vydařila. Procitnutí o půlnoci neprožíváme každý den a ohýnek v hlavní buňce příjemně hřál. Svoji destičku odvahy získal každý a někteří se nebáli doputovat si pro ni sami - úctu si zaslouží hlavně kluci, ale holky taky nezklamaly.
Útržek osmý
Snad trochu nuda - ale přeci jen stálo za to zopakovat si Morse a šifry. K navazování kontaktů s mimozemci je dobré vyznat se v různých „hatmatilkách". A potom ... ne každý hned musí vědět, o čem si v magnetickém étéru povídáme, ne?

Útržek devátý
Posezení u táboráku je něco! Umíme pár písniček a k těm posledním určitě patří Grónská zem. S velkými jsme si pobrukovali A půjdem domů spát.
Útržek desátý
Výpravu do vzdálenějších od základny míst jsme podnikli za nepříznivých povětrnostních podmínek. Ale v Třeboni bylo hezky. Jedna posádka se vydala za koníky a pořádně se s nimi pomazlila - a ještě jsme zkoumali strukturu místních hornin - zvláště kamínky.
Druhá posádka se vydala za historií - do hrobky pánů této lokality. Nakonec jsme se sešli při nákupech - naše mobily ohlušovaly všechny kolemjdoucí. A nějaká ta mňamka nás pohladila v bříšku.
Útržek jedenáctý
Kájo, zruš ten budíček ... A nešlo by něco udělat s těma rozcvičkama?
Útržek dvanáctý
Bodování úklidu patří k nezbytným rituálům našeho táborového života - u někoho hřála sluníčka vzorného úklidu, jinde bylo na návštěvě ne příliš vítané (nebo ano?) prasátko.
Útržek třináctý
Závěrečná etapa završila naši náročnou přípravu k jejímu absolvování: dopoledne bylo plné náročných her včetně uklidňujícího minigolfu a k večeru - výprava do vzdálených míst (kluci v „plné polní" následovali dívky - ty pro ně připravily nejednu svízel).
Na své cestě jsme potkali spřátelené mimozemce, např. u místní drůbežárny London jsme byli osloveni: „ Jako Žižkovi bojovníci ..." nebo: „Vy to tu neznáte?" To bylo ve chvílích, kdy jsme sešli z cesty a hledali jsme směr trasy tam, kde vlastně nebyl - to byla ta největší svízel.Po divokém tanci ostřílených bojovníků jsme splnili poslední úkol: vyhledali jsme ukryté dívčí osazenstvo naší expedice a hurá zpět na základnu. A díky naše patří trpělivé Majce a Andulce, že na nás počkaly s večeří a Kájovi, neboť některé uchozené účastníky výpravy odvezl svým modulem zpět do tábora. Pak nás čekaly pocty, odměny a sladký odpočinek.
Útržek čtrnáctý
„Hry bez pranic" - kouzlo posledního dne na táboře se opět nevytratilo. A nic nepokazil ani déšt ani to, že ne každý dosáhl na metu nejvyšší.
Vždyť kdy se vám poštěstí nést poslepu kamaráda na nosítkách, běžet do svahu s upnutou na těle gumou, lyžovat na PET lahvích, jít po vytčené trase pod „vedením" periskopu nebo vsázet „Čmelíka" na zdvojnásobení počtu získaných bodů?
A večer ... tma zahalila tábor ... a my jsme se na velmi krátkou chvíli setkali s E.T. ...
Útržek patnáctý (poslední)
Ač jsme se rozloučili, není to na dlouho ... Takže za rok ... v pravěku? S vikingy na cestách? Díky a příště zase u Dračice !!