Z her, soutěží a života na táboře

Dne 2.7. jsme všichni přijeli a Kája nám dal trička. Za pomoci rodičů jsme se zabydleli ve stanech a při úvodním nástupu a vztyčení vlajky jsme definitivně zahájili nejen první táborový den, ale i čtrnáctidenní táborový pobyt.
A pustili jsme se do toho: výroba indiánských čelenek a ořů prérijních plání, postupem doby také válečných štítů, osobních a rodových totemů a dvou kánoí.

Dne 3.7. jsme také běhali do vrchu a v lese kros za dráty. I nadále jsme si užívali útulnost táborových stanů, hráli jsme přehazku, fotbal, badminton, pochutnávali si na výborné táborové stravě a těšili se na další táborová dobrodružství – nenechala na sebe dlouho čekat.

Dne 6.7. jsme si šli postavit lesní pozorovatelnu. Oli a Lucka nám s tou pozorovatelnou pomáhaly, ale vydržela asi dva dny. Po tom, co jsme šli s panem učitelem do lesa, byla po bouřce zbořena.
Zpočátku jsme na pozorování my holky moc klidu neměly. Pozorovatelna stála poblíž klučičích příbytků a ti neustále pokřikovali na každého, koho měli na dohled. Naštěstí se unavili a raději se věnovali stavbě krytého přístřeší, sestavili trojnožku na kotlík, trénovali střelbu z praku na druhý břeh posvátné říčky Dračice, nosili dříví, zdobili rodový totem, vyráběli zbraně – kopí a sekyrky a také klacíky na opékání chleba a buřtíků. A později si tu i vařili: dva kotlíky polévky (ta druhá byla s játrovými knedlíčky), opékali si chléb a buřtíky a také si pochutnávali na brambůrkách z popela.

Dne 9.7. (půlící táborák s programem) my, děvčata, jsme si ušila modely šatů na táborák a potom jsme se v nich předváděly. A ještě jsme potom zpívaly krásnou indiánskou píseň, kterou nás naučila Oli. A potom tam šli předvádět kluci, který předváděli něco s loděma a zpívali píseň. A potom tam velcí hráli vysokou hru a začínalo se na 5 000 000. A potom tam předváděly Justa S., Eliška K. a Jana F. takové babky, které si mezi sebou říkaly drby. A pak na konec tam byla taková policie, která předváděla, že se dívají na fotbal a někdo jim volal, že někdo umřel a oni tam jeli a šli do toho bytu a tam ležela mrtvola a oni o ní zakopávali a vůbec si jí nevšimli.
A potom se šly čistit zuby. A pak ukolíbavky a pak spát. A potom druhý den večer byla bouřka a to byly takové rány a hromy a skoro celý tábor nespal.
Naše malá indiánská děvčata pod vedením Oli, která moderovala, měla bezva módní přehlídku v originálních róbách vlastnoručně modelkami spíchnutými.
A indiánští kluci se představili v bojovém duchu: příjezd na válečných lodích s pomalovanými vesly, válečnými štíty a s čelenkami na hlavách, vylodění a výcvik na koních, představení bojovníků a jejich tanec kolem ohně („Khánta aké wanji hanhepi wi (vyjmenovat) su shaglóghan wakshica hóchoka pahá! Howgh! – „Vítám všechny shromážděné bojovníky kmenů (vyjmenovat) u slavnostního táborového ohně. Domluvil jsem.“) A následovala prohlášení s úst malých bojovníků: „Zapaluji oheň síly, jehož zákony jsou: buď odvážný, mlčenlivý a poslouchej.“ „Zapaluji oheň krásy, jehož zákony jsou: buď čistý, silný a vždy ochraňuj přírodu.“ „Zapaluji oheň pravdy, jehož zákony jsou: mluv pravdu, buď pokorný, hraj čistě a podle pravidel.“ „Zapaluji oheň lásky, jehož zákony jsou: buď laskavý, ochotně pomáhej, žij radostně.“

Dne 10.7. jsme běhali opičí dráhu. Museli jsme podlézt lavičku, přejít lanovou lávku, potom přes normální lávku, přejít lavičku, a potom kutálet do kopce dřevo, oběhnout tyč, potom podběhnout síť, zase oběhnout tyč, a potom přivést zajatce do cíle. První z toho byla Zuzka, druhá Sandra, třetí byla Terka. Také jsme hráli přetahovanou za nohy v lese. A Lukáš tam křupl dvě klády, které tam vydržely asi pět let.

A ještě několik střípků

Naše indiánky vymýšlely jména a dobře se bavily, když si je potom představily pomocí pantomimy. A tak jsme některá vybrali: Běhal a běhal, až se unavil. Pil a pil, až se přepil. Posiloval, až byl silný. Psal, až se mu dopsala propiska. Spal a spal, až se vyspal. Skákal do vody, až byl mokrý. Kladivo používal, až měl ruce děravé. Rohlík krájel, až se pořezal. Koupil si boty, až mu palec koukal. Ve vaně se koupal, až se utopil. Koupala se tak dlouho, dokud se mu rozpustily tepláky. Jezdil na mamutovi, až se mu rozpadly kalhoty. Skákal tak dlouho, až se mu zamotala hlava. Hrál kopanou v sandálech, až se mu okop palec. Svítilo na něj sluníčko, až se mu spálilo břicho.

Také jsme se koukali na videa z tábora. Velcí se houpali po houpačce, kterou jim postavil Pety. Hlavně holky, ale i někteří kluci s Oli pozorovali brouky ulovené do speciálních pastiček: popisovali je a kreslili. Běhali jsme azimuťák – před ním jsme trénovali určování azimutů. Vyráběli jsme vlaštovky a šipky, se kterými jsme závodili na nejdelší letový čas.
V lokalitě Pískovna u Dračice jsme pozorovali místní rostlinstvo a živočišstvo a svá pozorování jsme zaznamenávali do pracovních listů (naše škola je zapojena do projektu Školy pro venkov, jehož nositelem je Novohradská občanská společnost).

Stezku odvahy jsme si také užili: po světýlkách duší zemřelých jsme šli kolem hřbitova bledých tváří a hrobníka, oběšence a šamana, který malé odměnil poctou za statečnost a velké poctil průchodem indiánským teritoriem bez úhony na zdraví a životě.

Neopomněli jsme alespoň jednou navštívit Čechalů kemp a také jsme si zadováděli ve vodičce místní „velké“ pískovny – v Dračici jsme strávili také hodně času.

Bouřky se nám moc nezamlouvaly – některé z nás se tak bály, že se uchýlily k dospělákům do hangáru. Jiným prolila voda z hromových nebes stan – našli dočasné útočiště v jiném stanovém příbytku. Vítr nám odfoukl plachtu vod velkého týpí.

Závěrečnou etapu jsme měli ve středu 13.7.: šifrovali jsme, hledali indiánské symboly na tyčkách zapíchaných v Dračici, projížděli slalom s loděmi, vypravili jsme se s loděmi na dálkovou plavbu, hledali jsme kartičky na body v lese, lovili bizony. Potom jsme si rozdali pocty a medaile, rozdělili poklad a popřáli si krásné prožití prázdnin.

Také jsme se vypravili sice už ne tolik ohnivým ořem do Třeboně ve čtvrtek 14.7.: sportovali jsme na Stezce zdraví, navštívili jsme Hrobku (a vyslechli si odborný a zajímavý výklad), centrum Třeboně a nakupovali jsme.

V pátek 15.7. jsme si malí a velcí a dospělí společně zadováděli při jubilejním XVIII. Ročníku Her bez pranic. Vydali jsme dost sil a energie ve vzájemném soupeření zejména na souši, ale i v jedné disciplíně nad vodou: mimo jiné jsme házeli létajícími talíři na cíl, vestou do dálky, běhali po táborových lávkách, jedli rohlík, škrábali bramboru, zatloukali hřebík, skládali zápalky, ulehávali do spacáku a vstávali z něj, rovnali podle čísel jízdenky, vzduchem hustilky poháněli pingpongový míček vpřed, oběhávali tyče velkého týpí slalomem, a to vše většinou štafetově a na čas či na body. Odměnou za odevzdaný výkon nám byly diplomky, sladkosti, lahodné pitíčko a dobrý pocit z vydaného našimi těly a nezdolným duchem maxima.