Základní škola a Mateřská škola
v Rapšachu

Domů
Nahoru


Hříčka o svatém Zikmundovi


Autorka:      Mgr. Pavlína Křížová
Osoby:        Zikmund – burgundský král
Prokopie – jeho druhá žena, bývalá komorná
Sigerik – Zikmundův nejstarší syn
Dva malí synové Zikmunda a Prokopie
Chlodomír – franský král
Dva Sigerikovi vrazi
Ostrogotský posel
Zikmundův sluha
Franští vojáci
Zikmundova družina

(V hradní komnatě sedí Zikmund a vedle něj si hraje jeho syn Sigerik. Zikmundova družina hoduje a veselí se.)

Sluha -                      „Zikmunde, Zikmunde, burgundský králi,

                                 přichází poselství z veliké dáli!“

(Vchází ostrogotský posel)

Posel -                      (kývne na pozdrav)

                                 „Tvůj ostrogotský tchán Theoderich se ptá,

                                 zda zdráv jsi ty, syn i žena tvá.“

Zikmund -                   „Vyřiďte taťkovi, že těší mě jeho zájem,

                                 dík, že před Franky mě chrání a za vojsko platí nájem,

                                 vždyť vidíte sami, mně i synovi je prima,

                                 jen moji ženu přemohla krutá zima.“

Posel -                       „Proč se tu netruchlí? Proč křepčíte vesele?“

Zikmund -                   „To dneska znovu jsem ženil se v kostele.

                                 Má žena Prokopka opouští spodinu,

                                 již není komorná, čekáme rodinu.“

(Pyšně předvádí novou ženu. Když jde Prokopie okolo Sigerika, dá mu pohlavek a on po ní hodí hračku.)

Posel -                        „Tak tedy idylka? To k závisti svádí.“

(Všimne si nevraživosti mezi macechou a synem)

                                 „Však vidím, že syn tvůj a žena nemají se rádi.“

Zikmund -                    „Zas jeden chytrej, co s puberťákem nesdílel byt,

                                 nálady, starosti, kde koupit módní hit.

                                 To všechno pomine, jen nesmíš se dáti,

                                 časem syn přivykne nevlastní máti.“

Posel -                        „Snad se moc nemýlíš, já jedu domů,

                                 jak tam vše vyřídím, no...u sta hromů!“ (Odchází)

(Na scéně zůstává Zikmund, kousek od něj sedí na zemi Sigerik)

1. člen družiny -           (strčí hlavu do místnosti)

                                 „Zikmunde, žena tvá povila synka,

                                 jen se pojď podívat, jak krásně spinká.“

2. člen družiny -           (strčí hlavu do místnosti)

                                 „Zikmunde, králi náš, nesedej za pec,

                                 teď se ti narodil zas další chlapec.“

Sigerik -                      (vztekle)

                                 „Si tu zařiďte mateřskou školku,

                                 proč otec vzal si jen tu sprostou holku!“

(Vchází Prokopie oděná v královské šaty.)

Prokopie -                   (provokativně)

                                 „Sigíku, podívej, jak mi to sluší!“

(Sigerik si zacpe uši)

                                  „Já vím, že slyšíš mě, nedrž si uši!“

Sigerik -                      (vzhlédne, uvidí matčiny šaty a rozčilí se)

                                  „Matčiny šaty!? Ty děláš si srandu!?

                                 Nebyly ušity pro nějakou mandu!

                                 Jen dotknout spodničky ty nejsi hodna,

                                 kdyby tě spatřila má matka rodná,

                                 smíchem by škytala, upadla na zem,

                                 že její komorná zdá se být blázen!“

Prokopie -                   „Tak blázen povídáš, jen počkej, hochu,

                                 až otci namluvím nesmyslů trochu.“

                                 (Utíká za Zikmundem)

                                 „Manželi, manželi, čeká tě zrada,

                                 na srdci otcovském hřál jsi si hada.

                                 Synáček Sigerik nože si chystá,

                                 chce trůn i život tvůj, to věc je jistá!“

Zikmund -                   „Můj synek nejstarší? Není to lež?“

Prokopie -                   „Své ženě Prokopce teď přece věř!“

Zikmund -                   „Ke všemu ochotné svolejte slouhy,

                                 ti zbaví synáčka mocenské touhy!“

(Přicházejí dva zabijáci)

                                 „Pánové, ztrestejte nevděčné sémě,

                                 ať tělo hříšníka ukryje země!“

(Vrahové se vrhají na Sigerika)

Sigerik -                    (udiveně)

                                 „Co jsem ti udělal? Naštval tě, tati?

                                 Proč na mě sápou se tihle dva kati?!“

(Vrahové ho začnou škrtit)

                                  „Přetáh´jsem vycházku? Nedojed´kaši?

                                  Váš pohled vražedný leká mě, braši!“

(Padá na zem, nechápavý pohled upřený na Zikmunda) „Táto!“

Vrahové -                    „Má to!“

Zikmund -                   (došlo mu, že to přehnal)

                                 „Ne! Co jsem to způsobil? Zardousil dítě?!

                                 I kdyby nakrásně spřádal své sítě,

                                 snížiti kapesné, zaracha dáti,

                                 tak trestá normální otec a máti.

                                 Jak toto selhání odčinit mohu?

                                 Zřeknu se majetku, pomodlím k Bohu.“

(začne rozhazovat mezi diváky čokoládové peníze)

                                 Těmito penězi podělte lůzu,

                                 nechci už dál nosit královskou blůzu.“

(Svlékne vrchní oděv)

                                  „Vydám se na cesty šířiti víru,

                                 kus chleba v ranečku dodá mi sílu.“

(Vezme si batůžek, vyrazí mezi diváky a rozdává čokoládové peníze)

                                  „Berte si, berte si, odpusť mi, Bože,

                                 než svůj hřích odčiním, nelehnu v lože.“

(Přibíhá sluha)

Sluha -                       „Zikmunde, Zikmunde, novina zlá,

                                 Sigiho dědeček nechce tě znát.

                                 Nebude pro tebe pálit si dlaně,

                                 Frankové povstali, chystají zbraně.“

Prokopie -                   „V klášteře Mořice schováme rodinu,

                                 strávils tam v modlitbách nejednu hodinu.“

(Zikmund, Prokopie a oba synové se ukryjí do kláštera, za chvíli přicházejí Frankové)

Zikmund -                   (dívá se na Franky)

                                 „Franský král Chlodomír našel nás lehce,

                                 nechat nás odejít, myslím, že nechce.

                                 Je čas se rozloučit s životem na zemi,

                                 den náš to poslední, dětičky, zdá se mi.“

(Po tomto otcovském „uklidnění“ děti začnou křičet a snaží se utéct)

Chlodomír -                  „Hoďte je do studny, ať je tu klid,

                                 už nikdy nespatří sluneční svit!“

(Vojáci háží děti do studny)

Synové -                     „Tatííí!“

Vojáci -                       „Letííí!“

Prokopie -                   (snaží se zachránit)

                                 „Poslyšte, mládenci, já jsem v tom nevinně,

                                 jen jsem se přivdala k téhleté rodině.“

Chlodomír -                  „Kuš! Do té vodičky skočte si, madam.“ (Vojáci ji uchopí)

Prokopie -                   „Já nechci! Pusťte mě! (Vojáci ji hází do studny)

                                 „Pomoc! Já padám!“

Chlodomír -                  (otočí se na Zikmunda)

                                 „Jak vidím, Zikmunde, nevzal jsi roha,

                                 za chvíli předstoupíš před svého Boha.

                                 Na cestu sbalil sis saky i paky?

                                 Tak honem, přes okraj vhoďte ho taky.“

(Vojáci házejí Zikmunda do studny, jeden přináší ceduli s křížkem a datem 1. května 524 a opírá ji o studnu. Zikmund se po chvíli vynoří)

Zikmund -                   „Čekáte happy – end? Počkejte chvíli.

                                 Voda, v níž plaval jsem, dodává síly.

                                 A i když nezdám se pokladem zlatým,

                                 za svoje pokání nyní jsem svatým.

                                 A co nám z hororu tohoto plyne?

                                 Hledejte, otcové, i tresty jiné,

                                 ne každý, kdo v hněvu nepozná míru,

                                 odpyká vinu svou, nalezne víru.“